Měl jsem možnost učit dvanáctileté kluky stavět malá letadla.

Byla to parta kluků v době, kdy mobil ještě nebyl hlavní náplní dětské zábavy

a ředitelka místní školy chtěla, aby život jí svěřených dětí měl větší hodnotu.

Dnes už je jim kolem třiceti, mají své rodiny a když se s některými potkám, svítí pořád jako sluníčka.

Učili se rychle, dali do toho srdce a pohlceni vlastní tvorbou se těšili na první a další zálet nových modelů.

A proč?

Dostali příležitost a důvěru.

Ano, musel jsem v sobě zpracovat strach z možného úrazu pořezáním, ale to bylo rychlé.

Proč?  Exempla trahunt.  Příklady táhnou a protože mě rodiče s noži dali v dětství instruktáž a plnou důvěru, věděl jsem jak na to.

A zvládali vše dokonale.

Ukázali mi, že i ostrý skalpel a vteřinové lepidlo v rukou šikovného, vnímavého kluka může být důvod k radosti bez rizika.

Když učit, tak vlastním příkladem, je to nejlepší a hlavně nezpochybnitelné.